Ve chvíli, kdy jsme hluboce přesvědčeni, že nejsme hodni lásky, úspěchu nebo pozornosti, se svět stává těžkým místem k životu. Cyklíme se ve stejných vzorcích - lidé i okolnosti se mění, ale výsledky a naše pocity jsou stále stejné. Proč?

Přišla ke mně jedenáctiletá Kateřina s maminkou. Katka je nejmladší ze tří sourozenců, z nichž dva si již svými mapami prošli. Mamka dceru přivedla proto, aby zjistila, jak se Katka doopravdy cítí ve svém vnitřním světě a co potřebuje k tomu, aby byla v životě spokojená. Nastínila některé problémy plynoucí z jejich vzájemné komunikace. Nejčastěji...

Protože se právě nacházíme v dušičkovém období, vzpomínám na Životní mapy dětí i dospělých, kteří v dětství přišli o blízkého člověka. A každého z nich tato smrt nějakým způsobem zasáhla.

Vztahy mohou, ale nemusí být na celý život. A někdy zkrátka přijde chvíle, kdy cítíme, že je čas odejít. Málokdo si rozchod užívá, obvykle se s ním pojí stres, smutek, strach a nepříjemné emoce.

Každý psychopat hraje hru. Vždy, se všemi a za všech okolností. Je to zvrácený způsob, jakým žije a jakým se baví. Samozřejmě na účet a na úkor druhých. Běda každému, kdo se do sítí jeho hry zaplete. Vyjít z ní bez ztrát a šrámů na duši a někdy i na těle a na majetku, je v podstatě nemožné.

Na sociálních sítích jsem dostala otázku, jestli by narcis někdy absolvoval Životní mapu dobrovolně. Za chvilku na ni odpovím, protože s lidmi s narcistickou strukturou osobnosti i jejich blízkými v terapii také pracuji. Projdeme si společně různé důvody, které narcisty k odborníkům mohou přivést nejčastěji. Některé z nich možná znějí neuvěřitelně....

Před pár dny se v médiích objevilo, že brněnský psychoterapeut (55) porušil etický kodex a navázal intimní poměr se svou klientkou, mladou ženou v maturitním ročníku. Zdánlivě banální příběh. Podle mě se na něm a dalších podobných (jako třeba případ MUDr. Cimického) ukazuje víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

Právě se mi zbořil svět. Před očima mám černé mžitky. Žaludek se mi během několika málo vteřin scvrknul a srdcem jako by mi proletěla olověná kulka. Asi se pozvracím. Pocit bezmoci mi podlamuje kolena a hroutím se na zem přímo uprostřed luxusně vybaveného obývacího pokoje.

Dnes bych se ráda ohlédla do minulosti a zavzpomínala na své terapeutické začátky. Ty byly provázené velkým nadšením, pokorou a respektem k povolání, které jsem si vybrala. Ale také mnohými omyly. Jedním z nich byla i má nereálná očekávání, která se postupně proměnila v past, číhající na lidi snad ze všech pomáhajících profesí.