Omyl začínající terapeutky

Dnes bych se ráda ohlédla do minulosti a zavzpomínala na své terapeutické začátky. Ty byly provázené velkým nadšením, pokorou a respektem k povolání, které jsem si vybrala. Ale také mnohými omyly. Jedním z nich byla i má nereálná očekávání, která se postupně proměnila v past, číhající na lidi snad ze všech pomáhajících profesí. 

Tím největším omylem bylo, že jsem si myslela, že musím a můžu pomáhat všem. Bez rozdílu. Myslela jsem si, že když disponuji spolehlivou metodou, svou práci miluji, umím a mám ve své profesi vášeň i poslání, tak to stačí. 

V každém, kdo přišel,  jsem vždy viděla to, kým by mohl být, kdyby se zbavil všech omezujících vzorců a traumat. Viděla jsem jeho potenciál a při tom jsem přehlížela to nejdůležitější. Realitu. To, kým v danou chvíli doopravdy je. Zapomínala jsem na to, jak významně trauma, závislosti, emoční zranění, frustrace a bolest chování člověka ovlivňují.

A proto, když mi někdo řekl, že je na dně sil a pro svou změnu udělá vše, nezpochybňovala jsem to. Viděla jsem, že je nešťastný a potřebuje pomoct. A věřila jsem, že každý si zaslouží šanci na lepší život. Vždyť i proto jsem si povolání terapeutky vybrala.

Jenže jsem si naplno nepřipouštěla, že lidé ke mně (a především sami k sobě) nemusí být vždy upřímní. A tak jsem si často ani nevšimla, že jsem do našeho vztahu terapeut-klient dávala nepoměrně víc úsilí, než oni. Stále dokola jsem vymýšlela nové termíny, když se z našeho setkání na poslední chvíli vymluvili. Tím pádem jsem přebírala obrovskou zodpovědnost za své klienty a jejich úspěchy.

Pokaždé, když se některý z klientů rozhodl terapii přerušit, cítila jsem své selhání. Vůbec mi nedocházelo, že má na své rozhodnutí plné právo a že to se mnou nemá nic společného. A že touha pomáhat všem je past. Ano, přiznávám, že jsem se do ní nechala i přes veškerá upozornění svých školitelů lapit.

Především proto, že jsem si na začátku plně neuvědomovala, že do své práce přenáším nefunkční návyky z dětství: přebírání odpovědnosti za druhé, zavděčování, nepřijetí reality a slepou důvěru v to, co druzí říkají. Avšak vnímala jsem, že ze své práce nemám vždy takovou radost a potěšení, jaké bych mohla a chtěla mít. I proto jsem pátrala po kořenech těchto vzorců. S pomocí Životních map se mi podařilo je objevit a změnit. A pak přišla i radost a potěšení.

Dnes už vím, že jsem se mýlila. Ná hodnota nemá s počtem lidí, jimž pomůžu, nic společného. Terapeuta nedefinuje počet jeho profesních úspěchů. A úspěch terapie není předurčen klientovým potenciálem, nebo tím, co říká. 

Nutno říct, že i my, terapeuti, jsme lidé. Jsme omylní. Máme silné i slabé stránky. Vyvíjíme se. Své dovednosti nevybrušujeme čtením moudrých knih, ale při práci s klienty. Učíme se za pochodu. Sbíráme zkušenosti. Ty následně zpracováváme, vyhodnocujeme a integrujeme. Bereme si z nich poučení.

Naprostou nutností pro to, abychom mohli účinně pomáhat druhým, je otevřená mysl, zdravé hranice, sebereflexe, pokora, respekt a upřímnost. K sobě i k ostatním. A za tím vším je spousta práce na sobě, která by měla být v naší profesi samozřejmostí. 

Ano, tento článek je přiznáním k mé lidské nedokonalosti. Minulé i současné. Toho, že nevím všechno. A že nemohu a nechci naplňovat očekávání všech. 

Dnes, stejně jako dřív, pomáhám svým klientům, aby se mohli stát potenciálem, který v nich vidím, když přicházejí. Už naštěstí vím, že doopravdy mohu pomoct jen těm, jejichž slova o změně jsou následována jednoznačnými činy. Bez rozhodnutí a aktivity nikoho nespasí ani ta nejúčinnější metoda, nebo nejlepší terapeut. Výmluvy a slova bez činů nemají vyšší hodnotu, než prázdná sláma.

My, lidé nejsme tím, co o sobě říkáme, nebo jak se na venek prezentujeme. Jsme tím, jak se chováme. A proto, pokud si chce terapeut udržet vnitřní pohodu a neztrácet čas a svou hodnotu, jeho pomoc nemůže být bezbřehá a nemůže ji poskytovat těm, kdo neprokáží, že o ni opravdu stojí.