Každý psychopat hraje hru. Vždy, se všemi a za všech okolností. Je to zvrácený způsob, jakým žije a jakým se baví. Samozřejmě na účet a na úkor druhých. Běda každému, kdo se do sítí jeho hry zaplete. Vyjít z ní bez ztrát a šrámů na duši a někdy i na těle a na majetku,  je v podstatě nemožné.

Jsou do ní zakomponováni všichni, kdo se ocitnou v jeho okolí. Nejbližší rodina včetně dětí, kolegové, přátelé, ale třeba i pán v tramvaji, holčička v akvaparku, párový terapeut, nebo učitelka ve školce. Každý z nich svou měrou přispívají k tomu, aby psychopatova hra vypadala důvěryhodně a aby v případě, že by vznikly pochybnosti, potvrzoval psychopatovu verzi reality.

Základní principy hry

Je to hra s nelítostnými pravidly. Ta určuje psychopat tak, aby si nikdo nevšiml, že se stal součástí hry. Jedině tak si může udržet kontrolu. Psychopatova hra by se dala přirovnat k šachové partii pro jednoho mistra a krále v jedné osobě a bezpočet pěšáků na šachovém poli. K pěšákům psychopat nemá žádný vztah ani soucit. Zajímají ho jen jako zdroj zábavy, zdrojů a plniči jeho přání. 

Není schopen hlubokých citů a o to, co prožívají druzí, se nezajímá. Zajímá se jen sám o sebe a cítícími bytostmi opovrhuje. Mít je však ve svém životě je pro něj cennou investicí a neobejde se bez nich.

City se mu hnusí. Dokáže je však velmi přesvědčivě hrát, pokud je to nutné. Umí se na povel rozplakat, druhé rozesmát,  nebo pomocí tzv. zrcadlení (mirroring) navodit iluzi hlubokého emočního prožitku. Slova jako „miluji tě" mají pro něj asi tak stejný význam jako „jeden kebab, prosím." Dělá to ale jen ve chvíli, kdy to je opravdu nutné. Psychopat nerad vydává víc pozitivní energie, než je potřeba pro udržení člověka, resp. herní figurky v pozici, kterou jí určil.

Pokud chce však lidi do své hry zahrnout, musí jim dát pocit, že je milujícím partnerem, rodičem, kolegou či potomkem. My lidé jsme bytosti emoční a potřebujeme sdílet city a zájem. A pokud si ho nedokážeme dát sami, dá nám ho zpočátku psychopat tolik, že se do jeho hry vrháme, ani nevíme jak. Přestáváme žít život svůj a žijeme psychopatovu hru. Pokud nepochopíme, jak taková hra funguje, nikdy ji nedokážeme opustit.

Příprava plánu a strategie

Plán a strategie jsou psychopatovou silnou stránkou. Figurky naopak ani jedno nemají a s ničím takovým proto nepočítají. Psychopatova hra je však předem přesně připravená, nekonečná a pro oběti je velmi vyčerpávající. Psychopat ji hraje od malička a lety vybrušuje svůj herecký um. 

Každá figurka je dřív, než je do hry zatažena, podrobována psychopatovu pečlivému zkoumání a přísné analýze. Také je opakovaně testována. Kde jsou její hranice, kde jsou propustné, co ještě snese a vydrží. Může klást odpor, nakonec ale musí být dostatečně loajální a ovladatelná. Pokud není s jeho plánem kompatibilní, psychopata nezajímá. 

Vtahuje figurky do hry dávno před tím, než s nimi naváže reálný vztah. A často dokáže vtáhnout do hry i figurku, která vnitřně cítí, že to nechce, nedokáže však rozlišit svá přání od cizích a neumí říkat NE. 

Psychopat dokáže pomocí sugesce bravurně ovládat mysl a chování lidí. 

Zná svou oběť skrz na skrz.  Studiu oběti věnoval nemalé úsilí. Postupně do detailu vypozoroval její vzorce myšlení, chování, prožívání, naučil se všechny její návyky. Zná ji mnohem lépe, než zná oběť samu sebe a především, než zná psychopata. Tyto znalosti pak využívá ke zneužívání. Je to děsivé, ale právě díky perfektní znalosti oběti dokáže předvídat a řídit její chování.

Využívá také svůj šarm k otupení bdělosti, dává oběti pocit přijetí, aby se k ní dostal co nejblíž a pak začne cílit na její emoce. Nejvděčnější jsou strach, vina a lítost. Pomocí pečlivě volených slov v ní vyvolává takové pocity, jaké chce, aby prožívala. Na základě pocitů a emocí se pak automaticky tvoří myšlenky, které jsou s pocity v souladu. A myšlenky zase řídí lidské rozhodování a chování. 

Proto je  při výběru figurky hlavní, aby měla silné emoce, které sama nemá pod vědomou kontrolou. Co nemá pod kontrolou sama oběť, nad tím převezme kontrolu psychopat. Nejen nad jejími pocity a emocemi, ale také nad myšlenkami, rozhodováním, chováním, touhami a nakonec nad celou bytostí.

Záměrně vytváří a udržuje ji v chaosu, zmatku a jitří její emoce tak, aby přestala věřit svému úsudku (nejčastěji pomocí gaslightingu) a nemohla logicky uvažovat. Díky tomu pak snadno přehlíží, nebo bagatelizuje varovné signály a nechá se psychopatem ovládat.

Záložní plány

Psychopat má také zpracované strategie a záložní plány pro případ, že by se snad některá figurka chtěla v budoucnu vymknout jeho kontrole. Už předem ví, jak každou z nich přimět k poslušnosti a nepodvolí-li se, má plán, jak škodnou ze hry elegantně odstranit.

Nehraje na náhody. A kdyby nějaká vzpupná figurka chtěla ze hry sama odejít, nebude mít jak. Psychopat bude připraven jí v odchodu zabránit a za její troufalost potrestat. Pokud naopak shledá, že už je některá z figurek nepotřebná, nebo je příliš vyčerpaná, ze hry ji nemilosrdně vyřadí a okamžitě nahradí figurkou, kterou má dávno připravenou v záloze.

Škatulata, hýbejte se

S figurkami na šachovnici psychopat libovolně hýbe, mění barvu i strany. Rozhoduje o jejich hodnotě a může stavět do různých rolí, podle toho, jak potřebuje. Popelce na pozici pěšáka dodá pocit, že je královnou jen tím, že ji postaví po boku krále. Střelce, který mine, rázem sesadí na post pěšáka. A nejoblíbenějšího koně, pokud by se snad chtěl vydat svým vlastním směrem, nechá bez milosti utratit.

Zatímco nebohé figurky hrají poslušně svůj part, psychopat má připraveno několik tahů dopředu. Přesně ví, kam s jakou figurkou pohnout, aby dosáhl předem promyšleného cíle. 

Zná perfektně i tu nejmenší slabinu všech figurek na šachovnici. Ví, na čem figurce v životě nejvíc záležím po čem touží i jakým slovem spustí kterou reakci. Zapíná a mačká spouštěče přesně podle toho, jakou reakci od té které figurky potřebuje. Samozřejmě tak, aby si figurka myslela, že koná z vlastní vůle.

Neposlušné figurky

Vymyká se některá z figurek kontrole? Nedělá, co psychopat chce? Lehká pomoc. Stačí využít popření reality, strach, citové vydírání, výhružky, nátlak, zastrašování, triangulaci, hoover, nebo vzbudit lítost či pocit viny. Pořád žádná reakce? 

Pak odepře figurce přízeň, poníží jí, devalvuje. Nebo udělá z jiné figurky rukojmí, aby mohl citově vydírat. Emoce, emoce a zase emoce. Ty psychopat potřebuje z figurek vyždímat za každou cenu, aby je mohl ovládat.

Nejúčinnější zbraní psychopata je proto sebrat neposlušné figurce vše, co doopravdy nejvíc miluje a co jí kdysi právě pro tyto účely často sám dal. Děti, domácího mazlíčka, práci, přátele, dobré jméno. Pošpinit ji a její reputaci. Udělat z ní blázna, hysterku či psychopata. Málokterá figurka odepře poslušnost ve chvíli, kdy si uvědomí, že by mohla přijít o to, co nejvíc miluje, nebo že by byla společností zavržena.

Zatímco negativní emoce figurek ve vypjatých situacích rostou na síle a figurky tak ztrácí svůj klid, psychopat se při hře královsky baví. Proč by taky ne, vždyť nuda a šeď jsou něco, co k smrti nenávidí. A lidi jsou tu pro to, aby ho bavili. Navíc tak může zabít dvě mouchy jednou ranou. 

Nejen, že si skrze hru ukájí své sadistické choutky, ale zároveň jsou postupně naplňovány jeho cíle.  Tak si figurky naprogramoval a takový pokyn jim dal. Samozřejmě aniž by si toho byly vědomé. Nutno dodat, že pro tuto jejich nevědomost, naivitu a bezbřehou důvěru jimi zároveň nevýslovně pohrdá.

Ubližuje psychopat vědomě?

Lidé, kteří se stali součástí této odporné hry a manipulace, se ptají, zda psychopat jedná vědomě. Zda ví, co druhým dělá. Většina lidí jeho chování omlouvá. „Možná je zraněný. Měl smutné dětství. Někdo mu kdysi ublížil a proto dnes ubližuje on lidem. Přeci kdyby si byl svého jednání vědom, jistě by to nedělal." 

Pravda je však prostší. Psychopat chce a dělá vše proto, abychom si to mysleli. Velmi dobře však ví, že druhým lidem ubližuje. Vyžívá se v tom a užívá si to. Ubližovat je jeho vědomá a svobodná volba. Potvrzují to koneckonců i výpovědi samotných psychopatů, sociopatů a narcistů, kteří se rozhodli vyhledat terapii a jsou ochotni to veřejně přiznat.

Je možné ho porazit?

Není to jednoduché, ale je to možné. Je však důležité nežít v iluzi a v aroganci. Obojí totiž silně zkresluje realitu a brání lidem vidět svět a druhé lidi takové, jací doopravdy jsou. 

Arogance má dva protipóly, z nichž na jednom stojí psychopat a na druhém jeho oběť.  Tím prvním pólem arogance je představa, že jsem víc a jsem lepší, než všichni ostatní. Jsem lord, který musí být vždy středem pozornosti všech. Mám právo na vše, včetně vykořisťování druhých. Mám právo ovládat a řídit druhé. Dávám najevo svou neporazitelnost, neohroženost, nadřazenost a speciálnost. Všichni jsou méně než já a musí mi sloužit.

Součástí opačného extrému arogance jsou vzorce, kdy si myslíme, že si toto ponižování a týrání zasloužíme. Že musíme všechno vydržet. Že musíme být dokonalí a bezchybní. Že se musíme víc snažit, aby nás druzí mohli ocenit. Že druzí jsou důležitější, než my a proto se musíme podřizovat. Že bychom měli pochybovat o svých pocitech a vlastním úsudku.

Že musíme zvládnout nezvládnutelné. Že musíme druhé zachraňovat. Že všechno, co se druhým děje,  je naše vina. Že  jsme odpovědní za štěstí druhých. Že nejsme hodni lásky a zájmu. Že nemáme právo říkat NE. Že nemáme právo na respekt. Že nemáme právo komunikovat a naplňovat své potřeby. Že naše hodnota neexistuje, pokud ji nepotvrdí někdo zvenčí. Že jsme hloupí, že jsme psychopatovi naletěli, nebo že si v životě nezasloužíme klid, radost a štěstí. Všichni jsou víc, než já.

Psychopatova Achillova pata

Stejně jako největší slabinou figurek jsou jejich iluze, které je drží ve hře, psychopatovou největší slabinou je odhalení jeho hry.

Strach z odhalení, které by vedlo k jeho pocitu selhání, je pro něj tím největším stresorem.

Nakonec ale nebývá poražen žádným ze svých protivníků, jak by se mohlo zdát. Jeho největším nepřítelem jsou mu jeho pýcha a arogance. Z nabubřelosti nadčlověka, za něhož sám sebe považuje, totiž snadno přehlédne, že druzí jeho hru už dávno prohlédli, opustili a přestali se o něj zajímat. Že začali žít svůj vlastní, klidný a naplněný život, v němž pro lži a hry není místo.

Chybějící sebereflexe mu nedovolí si přiznat, že se ocitl v propasti své vlastní ubohosti, prázdnoty a malosti. Že místo aby tvořil smysluplné věci, zalyká se touhou po pomstě a marní život ničením a snahou ovládnout svět. A že on je tím, kdo postrádá radost, upřímný zájem o druhé a proto také nikdy doopravdy nezažije, co to je milovat a být milován. 

Dřív nebo později svým zlovolným chováním zpustoší  každý vztah a odežene od sebe každého, kdo by mu lásku rád dal. A i když si časem sežene nové figurky a bude si s nimi hrát svou hru, vždy nakonec sám sebe odsoudí k tomu být opuštěn. Toto osamění a vnitřní prázdnota se pro něj nakonec stane jeho největší prohrou a doživotním trestem. Může vinit celý svět, vztekat se a mstít. Pravdou ale je, že tím, kdo mu nakonec podrazí nohy, je on sám.

Šach mat!