Prosím, nech mě odejít!

Vztahy mohou, ale nemusí být na celý život. A někdy zkrátka přijde chvíle, kdy cítíme, že je čas odejít. Málokdo si rozchod užívá, obvykle se s ním pojí stres, smutek, strach a nepříjemné emoce.

Odcházíme-li ze zdravého vztahu, je možné si společně sednout, vše si vysvětlit, vyříkat a vztah důstojně ukončit. Bez výčitek, zbytečných scén a přemlouvání. Respektující partneři dokáží naše rozhodnutí přijmout.

Co když ale odcházíme ze vztahu, který je postavený na vztahové závislosti anebo v němž dochází ze strany partnera/partnerky k emocionálnímu zneužívání a psychickému, či fyzickému, popř. sexuálnímu násilí?

Signály problematického rozchodu

Ačkoliv víme, že se ve vztahu necítíme dobře, s rozchodem váháme. Zvažujeme pro a proti, namlouváme si, že to ještě není tak zlé, nebo doufáme, že se to zlepší a rozchod nebude nutný. Máme strach tento krok udělat. Někdy se bojíme reakce partnera. Promýšlíme strategie rozchodu a někde v koutku duše tušíme, že to nepůjde tak hladce, jak bychom si přáli.

Z těchto vztahů se z podstaty jejich dynamiky tak snadno neodchází. Avšak bez předchozí zkušenosti, nebo znalosti problematiky závislostních vztahů, se obvykle domníváme, že princip odchodu ze zdravého vztahu lze aplikovat vždy a s každým, proto chceme vztah férově ukončit. To je bohužel jeden z omylů.

A právě způsob, jakým lidé, žijící v toxickém vztahu přemýšlejí, je největším kamenem úrazu. Pojďme si proto ukázat velmi časté postoje, které nás v těchto vztazích drží:

1. Myslíme si, že partner nám musí každý krok schválit

I zpočátku sebevědomí lidé se vlivem manipulace stávají nejistými a závislými na názoru partnera. Postupně uvěřili, že jejich partner je něco víc a proto často nevědomě podléhají jeho názorům i moci. Na vše chtějí znát jeho názor. Myslí si proto, že potřebují k odchodu svolení a také o něj prosí. V toxických vztazích je snadné zapomenut na to, že každý máme právo o sobě a svém životě rozhodovat. Tedy také právo odejít ze vztahu, v němž se necítíme šťastní.

2. Popírání reality

Pokud žijeme dlouhodobě ve zneužívajícím vztahu, znamená to pro nás stres, tlak a zátěž. Proto si naše psychika vytváří obranné mechanismy, které nám mají zajistit úlevu a přežití. Na základě těchto mechanismů pak začneme partnera obhajovat a hledat chybu v sobě. Fáze, kdy si realitu uvědomujeme a kdy ji popíráme, se mohou střídat.

Toto zkreslené vnímání reality pak výrazně komplikuje odchod ze vztahu a snižuje věrohodnost oběti, která má tendenci predátora před okolím chránit. Ve výpovědích pak mohou být patrné velké rozpory (např.: Ponižovala mne, ale já jsem si to zasloužil. Fyzicky mně napadl, ale vím, že nechtěl. Kdyby nebyla opilá, určitě by to neudělala. Dokáže být zlý a krutý, ale je to dobrý člověk. Cítím z ní chlad, ale vím, že  je uvnitř je citlivá.).

Někdy se může rozvinout i tzv. stockholmský syndrom, kdy je násilník obětí vnímán jako jediný zachránce a ti, kdo chtějí pomoct, oběť vnímá jako zdroj nebezpečí. 

Pouze ten, kdo si podobným procesem prošel, nebo kdo dobře zná problematiku zneužívajících vztahů. nenechá se těmito rozpory oklamat a dokáže oběti nabídnout účinnou pomoc.

V každém případě je prospěšné zavést si deník, kam si můžeme zaznamenávat vše, co zažíváme. Jak se k nám partner chová, co říká, jak se při tom cítíme. Při zpětném čtení se nám vybaví nejen to hezké, ale i to, co nás zraňovalo a co má naše mysl tendenci přirozeně vytěsňovat. Z deníku lze také vypozorovat, že chování partnera se odehrává v určitých cyklech (lovebombing, devalvace, discard). Je však nutné uchovávat jej před svým protějškem bezpečně ukrytý anebo chráněný heslem.

3. Máme strach, že o něco přijdeme

Pojďme se zamyslet nad tím, co nás ve vztahu drží. Je opravdu důležité si to dobře pojmenovat. O co bychom rozchodem mohli přijít? O jaké možnosti, o jaké touhy, o jaké sny, nebo blízké bytosti?

Ve chvíli, kdy si to pojmenujeme, je stejně tak důležité se zeptat: Mohu to opravdu získat jen a pouze od současného partnera? Nebo mám i další možnosti? A existuje způsob, abychom mohli i po rozchodu zůstat v kontaktu s těmi, o které nechceme přijít?

Většinu toho, o čem si myslíme, že nám dá jen tento partner, si můžeme dát sami, případně to můžeme najít i v jiných vztazích. Naše myšlení je však příliš omezené a zabarvené emocemi, proto nejsme schopni další možnosti vidět.

A ještě jedno důležité zamyšlení: Opravdu jsme to, o co teď nechceme přijít, od svého partnera někdy dostali? A pokud ano, za jakých podmínek a za jakých okolností? Bylo to trvale, bez podmínek? Nebo jen někdy, na chvíli, třeba ve chvíli, kdy se bál, že o nás přijde? Nebo jsme si to museli vynutit či zasloužit? Buďme k sobě maximálně upřímní.

4. Co když se už teď opravdu změní a já u toho nebudu?

Pro zneužívající partnery je typické, že stále dokola slibují, že se změní. Že se začnou chovat jinak, lépe. Že už všechno pochopili a udělají všechno pro to, aby vztah začal fungovat. Že vyhledají odbornou pomoc a možná to i na čas udělali, když byli hodně v úzkých. Jenže - kolikrát už nám tohle slíbili? A kolikrát se to doopravdy stalo? Nemyslím na pár dnů či týdnů. Myslím trvale... Vidíte. Tak proč by to zrovna dnes mělo být jinak?

5. Už jsme do vztahu příliš investovali

Čas, city, peníze... A možná se právě teď blíží chvíle, kdy už konečně získáme to, po čem od začátku toužíme. Svatbu, rodinu, nové bydlení, lepší pracovní pozici, vyšší plat, dovolenou snů... Možná bychom s tím rozchodem mohli ještě chvíli počkat.

Zpátky do reality! Možná jsme jen podlehli jen manipulativnímu předstírání budoucnosti (future faking).

Pokud to, po čem toužíme, leží v budoucnosti a partner nám slibuje, že se to brzy uskuteční, je dobré se reálně podívat na to, kolikrát se stalo, že nám něco slíbil, ale slib pak nesplnil, nebo odsunul do ještě vzdálenější budoucnosti.

Na upřímné odpovědi velmi záleží, protože slova bez činů vždy zůstanou jen slovy. Prezentování falešné budoucnosti je jako sladká mrkev, pověšená na větvičce, aby přiměla osla jít a svého pána vézt na zádech přesně tam, kam mu pán poručí. Asi nemusíme říkat, kdo je v tomhle obrazu pánem a kdo oslem.

6. Lítost

Člověk, který dovede s druhými cítit a vžívá se do pozice druhých, má jednu velkou nevýhodu. Často se již předem vciťuje do toho, jak se partner bude při rozchodu cítit. Představuje si jeho utrpení, bolest, samotu, smutek a nechce být důvodem těchto negativních emocí. Má obvykle sníženou sebehodnotu a zvýšenou potřebu druhé zachraňovat, proto se v něm odehrává obrovský vnitřní boj. Ten často končí rozhodnutím ublížit raději sobě, než partnerovi. 

7. Strach ze samoty

Pokud zvažujeme tenhle argument,  je potřeba se sebe zeptat:

Jak se doopravdy cítím v tomto vztahu? Cítím, že je náš vztah vzájemný, plný zájmu, pozornosti, sdílení a intimity? Nebo je plný nezájmu, prázdných slov, kontroly, pocitu izolace a osamělosti?

Já vím. Všude, kam se podíváme, jsou lidé spolu. Všichni přátelé už mají děti, sociální sítě hýří rodinnou pohodou. A my bychom měli být jediní, kdo je sám?

STOP!

Do vztahů a rodinných vazeb druhých doopravdy nevidíme. A to, co je nám prezentováno, je málokdy takové i ve skutečnosti. Ale i kdyby všichni, o kterých si myslíme, že mají naplněné vztahy, opravdu měli zdravé vztahy, ruku na srdce. Co je lepší? Být sám se sebou, svobodný, nezávislý, nebo podléhat kontrole a moci zneužívajícího partnera.

Naciťme si obě varianty. S partnerem a bez něj.

A jen pro úplnost, neporovnávejme toho partnera, který se nás snaží v rámci lovebombingu přesvědčit o tom, že se změní, že nás bezmezně miluje a že spolu budeme šťastní navěky. Vraťme se zpátky do pocitu, kdy nás zraňoval, omezoval a kdy nám dával najevo, že je pro něj všechno ostatní důležitější, než my a náš vztah. To je jeho pravá tvář a na tu nesmíme zapomínat.

8. Stud za to, že jsme naletěli

Když už jsme schopní přijmout realitu a přiznat si, že jsme uvízli v opravdu zneužívajícím vztahu, trvá to většinou dlouho. Pak si to začneme vyčítat a být k sobě tvrdí. A ve chvíli, kdy nám to naplno dochází, se sami za sebe začneme i stydět. Před sebou, před okolím, které nám to často i říkalo. Jenže my jsme neposlechli a šli jsme jako zaslepení hlavou proti zdi. Proti radám zvenčí, ale především sami proti sobě.

Protože zpětně nám dojde, že už na začátku občas přišel pocit, že něco je v tomhle vztahu špatně. Ale my jsme ho zaplašili a sami sebe zpochybňovali. Jednou, dvakrát, stokrát a tak pořád dokola. Jenže ten pocit zůstává, je stále silnější a už ho nejde tak snadno zaplašit. A pak je těžké nahlas přiznat, že jsme se zmýlili. Ale co je lepší? Přiznat svůj omyl, nebo dožít život v nefunkčním vztahu?

9. Stud za to, kým jsme stali

Není snadné si to přiznat, ale pokud jsme ve vztahu s toxickým manipulátorem, měníme se. Začneme se chovat jinak, mluvit jinak, někdy i vypadat jinak. Většinou proto, abychom se partnerovi zavděčili a získali od něj aspoň trochu uznání. A také ze strachu. Protože ve zneužívajících vztazích jdeme buď s partnerem, nebo proti němu. A vzhledem k jeho přesile (ať už fyzické, intelektuální, v postavení atd.) je jednodušší se mu podřídit a zajistit si tak přežití.

Bohužel, jít s ním vždy znamená jít proti sobě. Potlačit své potřeby a svou osobnost. Jednat proti svým hodnotám a svému přesvědčení, proti svým blízkým a někdy i proti morálce či zákonům.

Vždy však máme na výběr a nikdo nás nikdy nemůže donutit dělat to, co sami nechceme. Pokud jsme však přeci jen uvěřili opaku, nezbavuje nás to zodpovědnosti. A predátor to moc dobře ví. Proto využívá k naplnění svých cílů druhé lidi. Aby na ně pak v případě potřeby mohl svou zodpovědnost a vinu přehodit.

10. Strach z partnerovy reakce

Ten obvykle přichází až po několika marných pokusech odejít. Protože ať už si to oběť uvědomuje, nebo nikoliv, s každým neúspěšným pokusem se šance na odchod rapidně snižují. Jednak je za každý svůj pokus o únik potrestána a jsou učiněna opatření, aby příště už tak snadno odejít nemohla. I proto mnoho obětí zneužívajících partnerů nakonec utíká potají, jen s nejnutnějšími věcmi a co nejdál tam, kde se cítí v bezpečí.

Utěkem daleko od násilníka se však obvykle nevyhne snahám o to získat ji zpět (tzv. hooveru). Trest a pomsta za tuto její troufalost jsou taktéž nevyhnutelnou součástí odchodu. O tom, co nás po rozchodu s citovým predátorem může čekat, si ale řekneme až v některém z příštích článků.

Co dělat, když uvažujeme o odchodu ze zneužívajícího vztahu?

Závěrem lze shrnout, že pokud o svém vztahu pochybujeme, je potřeba se v sobě nejdřív zorientovat. Pro zneužívající vztahy je typický zmatek a zkreslování reality, proto to nemusí být vždy snadné. Pokud však dojdeme k tomu, že nám vztah ubližuje, ale nejsme schopní sami odejít a své rozhodnutí si ustát, je dobré před jakoukoliv akcí vyhledat pomoc.

U blízkých, kterým důvěřujeme a víme, že nebudou naši situaci zlehčovat, ani nás sekundárně viktimizovat. Pozor jen na to, aby už nebyli zahrnuti do predátorovy hry a nevědomky nenapomáhali opaku.

Může se stát, že své nejbližší vztahy kvůli partnerovi omezíme, nebo dokonce ukončíme. V nouzi se pak nemáme na koho obrátit. Proto je dobré vyhledat pomoc odborníka na dané téma - terapeuta, či organizaci. Ti naší situaci plně porozumí a poskytnou nám pocit bezpečí i cenné rady.

A nikdy nezapomínejme na to, že jsme svobodné bytosti a máme plné právo rozhodovat o tom, v jakém vztahu zůstaneme a v jakém ne. Nikdo nám nemusí dávat svolení. A pokud nás napadne partnera prosit o to, aby nás nechal odejít, zastavme se. Ve zdravém vztahu se nikdy nikdo neptá, zda smí odejít. A ze zdravého vztahu nikdo nemusí utíkat.

Jediný vztah, ze kterého nemůžeme odejít, dokud budeme živi, je ten, který si vytvoříme sami k sobě. Vztah se sebou je výjimečný a nenahraditelný. Je to proto jediný vztah, na kterém má smysl pracovat, posilňovat jej a s láskou o něj celý život pečovat.