Zpověď Sáry F.

Právě se mi zbořil svět. Před očima mám černé mžitky. Žaludek se mi během několika málo vteřin scvrknul a srdcem jako by mi proletěla olověná kulka. Asi se pozvracím. Pocit bezmoci mi podlamuje kolena a hroutím se na zem přímo uprostřed luxusně vybaveného obývacího pokoje.

"To nemůže být pravda," mumlám si pro sebe. Silou vůle se snažím samu sebe přesvědčit, že mi Káťa lže. Že Marek by nic takového nikdy neudělal. Že je to čestný muž, který mě miluje. I když mi to skoro nikdy neříká. Vím to. Musí to tak přece být. Já Marka znám. Toho, co mi Káťa říká, by nikdy nebyl schopen.

Vždyť jsme spolu od osmnácti. Poznali jsme se v Itálii. A od té doby jsme toho spolu tolik prožili. Maturitu, vysokou, doktorát, moje atestace. Máme úplně všechno, o čem jsme snili. Dobrou práci, zdraví, hezký byt, peníze a celý život před sebou. Před rokem se nám narodila Viktorka. Milovaná holčička. 

Po dítěti jsem prahla od chvíle, co jsem dodělala vysokou. Vždycky jsem měla k dětem blízko. Už jako malá jsem pečovala o všechny své sourozence, bratrance a sestřenice. Blbla jsem s nimi, naslouchala jim a učila je věci, na které jejich rodiče neměli čas. 

Odmalička jsem snila o velké rodině nejmíň se čtyřmi dětmi. Marek to věděl. Už od začátku našeho vztahu jsme se v žertu dohadovali o počtu dětí. Já chtěla tři až čtyři, on dvě. Ale tehdy pro mne počet dětí nehrál významnou roli. Důležité pro mě bylo, že stejně jako já chtěl mít brzy rodinu. 

Už když jsme se poznali, mluvil o tom, že jednou budeme krásná a šťastná rodinka. Brával mě na procházky do té nejhezčí vilové čtvrti. Ukazoval na ty nejkrásnější domky s velkými zahradami a říkával: "Podívej, jednou nám pořídím taky takový. S velikou zahradou, aby si na ní mohly hrát naše děti. A možná i s bazénem, abychom je mohli učit plavat, co říkáš, Sáro? Mateřství ti bude moc slušet a už teď vím, že budeš skvělá máma. Strašně se na to těším! Budeme mít kluka a holku. A pořídíme si psa. Retrívra. Ten se k dětem hodí nejlíp. Chceš? Sárísku, taky se na to tolik těšíš, jako já?"

Tyhle chvíle jsem milovala. Milovala jsem naše budoucí děti, dům se zahradou i zrzavého psího parťáka. A milovala jsem představu, že já a Marek budeme rodiči. Vždycky přesně věděl, jak ve mně vzbudit touhu. Netušila jsem, jak to dělá a bylo mi to vlastně jedno. Stačilo, aby řekl pár slov a já si okamžitě tu naši společnou budoucnost představila. Ba ne! Já ji v tu chvíli rovnou žila. Tehdy jsem si říkala, že bych udělala i vytrpěla cokoliv pro to, aby se jeho slova co nejdřív stala skutečností. Tehdy jsem ale ještě netušila, jsou cenu jednou za tyhle myšlenky zaplatím.

Při romantických procházkách Marek vdechoval naší budoucnosti život a já jsem se mu absolutně oddávala. Hltala jsem každé jeho slovo a zažívala při tom vzrušující pocit. V tu chvíli mi připadalo, že se známe odjakživa. Přemýšlíme stejně. Máme stejné sny, představy o budoucnosti i stejný smysl pro humor. Tohle souznění jsem dosud zažila jen s ním. Mé myšlenky a pocity patřily jen jemu. Patřila jsem mu celá.

Tyhle chvíle jsem si v sobě chtěla uchovat navždy. Jenže Marek v tom nejsilnějším okamžiku vždycky změnil téma. Nechápala jsem, proč to dělá. A často řekl něco, čím mně popudil. Nezřídka jsme se pak pohádali kvůli úplné maličkosti. V tu chvíli, jako bych o to všechno, co jsme spolu právě vytvořili, ve vteřině přišla. Děti, dům i pes najednou zmizeli a já je toužebně chtěla zpátky. Tak moc, že se pro mě tahle touha a ono souznění stalo drogou.

Marek mi ji dávkoval v nepravidelných intervalech a na příděl. Často jsem si ji musela zasloužit. Dělat přesně to, co ode mně žádal. A čím míň jí bylo, tím víc jsem po ní toužila. Díky tomu mě Marek mohl ovládat. Ale to mi dochází až zpětně. Tehdy mi to bylo jedno. Chtěla jsem víc a tak jsem se snažila být hodná holka, abych svou odměnu dostala co nejčastěji. A občas se mi projevy lásky od Marka podařilo získat.

Když se ke mně choval zle, řval na mně, že jsem hysterická kráva, nebo byl ke mně chladný jako led, byla jsem zlomená a potají plakala. Často mi připadalo, že ani nemá srdce. V těch chvílích jsem se cítila úplně prázdná, nepotřebná a osamělá. Nebylo proto divu, že když po tohle krušném období přišla aspoň trocha pozornosti a laskavých projevů, chovala jsem se o to poslušněji, abych o to znovu nepřišla.

Tolikrát jsem mu řekla, jak moc mi jeho chování ubližuje. Buď se mi vysmál, nebo mně ignoroval. Když se vysmíval, jeho slova se mi zařezávala do kůže jako čerstvě nabroušený nůž. Ale aspoň jsem věděla, že tam je a na má slova reaguje. Jeho mlčení a ticho mě však týralo. Tolik jsem o tom, co cítím, potřebovala mluvit. On říkal, že není o čem. 

Když jsem citově strádala, tak jsem se do naší vysněné budoucnosti v mysli vracela. Jedině tak jsem ji mohla zažívat znovu a znovu. V té představě a jedině v ní jsem byla bezpodmínečně šťastná. Držela mě při životě i tehdy, když na mě byl Marek hnusný, dělal mi nesmyslné žárlivé scény a já nevěděla, jestli mě opustí, nebo zůstaneme spolu. 

Oddávala jsem se snění o naší společné budoucnosti, abych se toho snu alespoň ve své mysli mohla dotknout a pocítit úlevu, že stále existuje. Dokud byl v mé mysli, zůstávala mi i naděje na jeho splnění.

Čím déle jsme s Markem byli, tím méně procházek a víc chladu a samoty. Ale zvykla jsem si. Stačilo se vždycky přenést zpět do představy naší budoucnosti. Do chvíle, kdy jsme máma a táta. Všechno zlé rázem zmizelo. Dnes už vím, že jsem do těch představ unikala před bolestí a smutnou realitou, která mě stejně nakonec doběhla. 

Copak jsem toho chtěla tak moc? Já si jen přála být šťastná. Milovat a být milována. A mít rodinu s někým, s kým jsme si blízcí a dokážeme se spolu smát. Naplnit si sen, který jsme při všech těch procházkách tvořili. Náš sen. 

Nebo byl jen můj?