"Má, co chtěla, bylo to dobrovolný." Vážně?

Před pár dny se v médiích objevilo, že brněnský psychoterapeut (55) porušil etický kodex a navázal intimní poměr se svou klientkou, mladou ženou v maturitním ročníku. Zdánlivě banální příběh. Podle mě se na něm a dalších podobných (jako třeba případ MUDr. Cimického) ukazuje víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

Alarmující je, že Česká asociace pro psychoterapii, která by měla mít v popředí zájmu i to, aby lidé měli k terapeutům důvěru a terapii vyhledávali, mlčela. Tím de facto podrážela nohy všem, kdo se snaží terapii ve společnosti detabuizovat. Reagovat začala až poté, co se příběh dostal do médií.

Ještě smutnější je, že přečteme-li si komentáře v diskusích pod články, ani široká veřejnost za tím -v tom lepším případě- zneužití vůbec nevidí (nebo vidět nechce). V tom horším ho vidí, ale bere ho jako přijatelnou normu. A v tom úplně nejhorším z celé situace viní oběť. 

Zajímavé je, že častěji se netečně, nebo útočně k obětem zneužívání vyjadřují ženy. Ty používají slov jako: "Má co chtěla. Zhrzená milenka. Když nedostala, co chtěla, zničila mu život. Bylo to dobrovolný," apod.  Soudržnost stejného pohlaví, kterou by se dalo předpokládat, se tedy nekoná. 

Místo soucitu si do "sexuchtivé milenky, která si chtěla užít a teď se diví" příslušnice stejného pohlaví ještě s chutí kopnou. Když si do někoho kopneme, cítíme se tak nějak lepší, než ten druhý. A platí to nejen pro něžné pohlaví. Pro lidi je zkrátka snazší kompenzovat si nedostatek sebevědomí snižováním hodnoty druhých. A při tom právě schopnost projevit vyšší city je známkou opravdové vnitřní síly. Na rozdíl od souzení, ponižování a zneužívání.

Vraťme se ale k samotnému jádru problému. Já osobně nazývám podobné případy, jako je ten brněnský, zneužitím postavení, moci a důvěry.

Vztah terapeut klient není rovnocenný. Jako terapeuti máme přístup k nejhlubším klientovým pocitům, nenaplněným touhám, traumatům a slabinám. Známe jeho spouštěče a dokážeme velmi přesně odhadnout, na co bude reagovat i jak.  Klient stejnými informacemi o terapeutovi nedisponuje. Kvalitní terapeut by to měl při své práci bez ustání zohledňovat. Zneužití je nepřijatelné a je známkou slabosti, zakomplexovanosti a neschopnosti mít zdravý vztah s rovnocenným partnerem.

Svést člověka poznamenaného traumatem je mnohem snazší a bezpečnější, než navázat vztah se sebevědomým protějškem. Pravděpodobnost odmítnutí je menší a naopak, šance, že se zraněný člověk autoritě či zachránci v bílém plášti podřídí, je vysoká.

Navíc, terapeut je v životě klienta často prvním a někdy i jediným člověkem, který mu dává plnou pozornost a bezpodmínečné přijetí. Naslouchá a chápe jeho situaci. Tím si získává klientovu důvěru. Ten se stává ještě víc zranitelným a tím pádem i méně obezřetným.

Sečteno a podtrženo, při terapeutické práci se nám do rukou dostává obrovská moc. Tu můžeme využít k tomu s ní zodpovědně nakládat a druhým pomáhat. Anebo ji můžeme zneužít a druhé manipulovat a ovládat. Záleží na tom, jaký máme charakter a pro co se rozhodneme. Velmi zjednodušeně řečeno, jestli jsme duší terapeuti, nebo predátoři.

Jenže co když má člověk tu smůlu, že ve chvíli, kdy je psychicky úplně na dně a je snadno zranitelný, narazí na kombo terapeut-predátor? A navíc si za zneužívání, které je vydávané za dobro a spásu, ještě zaplatí, aby se mu společnost nakonec vysmála, že si za to může sám? To všechno jsou důvody, proč mnoho obětí zneužívání mlčí. Kromě šrámů na duši nechtějí mít ještě z ostudy kabát. Pocitů selhání, viny a pošpinění mají i bez veřejného pranýřování na rozdávání. A dost možná se jich do smrti nezbaví, protože na terapii po hořké zkušenosti zanevřou.

Zkusme k sobě být alespoň trochu empatičtí. Nesoudit. A když už soudit musíme, tak v soukromí. Může se to stát každému z nás. Nebo se to může stát našim blízkým, včetně dětí. Predátoři a šmejdi číhají všude. Nejenom ve vysokých funkcích firem a politice. Jsou i tam, kde bychom je očekávali nejméně. Na místech, kde jsou zoufalí lidé hledající pomoc. Včetně nemocnic, škol i neziskovek, kde v tichosti čekají na svoji příležitost.

A jestli si pořád ještě myslíte, že sex s klientem nebo pacientem je ok, nebo je to příběh o lásce a la Pretty woman, zajděte si na stand up IRIS. Je to upřímná zpověď hlavní protagonistky Ireny Kristekové. Možná na to všechno pak změníte názor. Pochopíte, proč se to děje. I to,  jak moc dokáže tohle neprofesionální chování "profesionála" na lidskou psychiku zranit a poslat klienta na ještě hlubší dno, než kde byl před "tím". 

Garantuju vám, že na to, co na představení zažijete jako divák, do smrti nezapomenete. A taky už nikdy nenapíšete: "Má, co chtěla," nebo "Bylo to dobrovolný."

https://www.palacakropolis.cz/work/33298?event_id=36880&no=62&page_id=33824