Zpátky k sobě: Jak přestat dokazovat svou hodnotu a začít skutečně žít

Ve chvíli, kdy jsme hluboce přesvědčeni, že nejsme hodni lásky, úspěchu nebo pozornosti, se svět stává těžkým místem k životu. Cyklíme se ve stejných vzorcích - lidé i okolnosti se mění, ale výsledky a naše pocity jsou stále stejné. Proč?

Jak funguje naše mysl?

Mozek pracuje na základě podobnosti. Podvědomě nás opakovaně vede do situací, které jsou nám známé a potvrzují naše předchozí zkušenosti i jádrová přesvědčení – ta, která vznikla v dětství.

Mezi 0. a 12. rokem si formujeme představy o tom, kdo jsme, jaký je svět a lidé kolem nás. Od těchto zkušeností odvozujeme, kým jsme. Tato přesvědčení nás pak provázejí celým životem.

Pokud jsme v dětství zažívali bezpodmínečné přijetí a bezpečí, vnímáme svou hodnotu jako přirozenou součást sebe. Jsme vnitřně přesvědčeni o tom, že se dokážeme postavit výzvám, aniž bychom pochybovali, zda na to máme.

Pokud jsme se však přesvědčili, že si lásku musíme zasloužit, nebo že nejsme dost dobří takoví, jací jsme, přestáváme si věřit a začínáme hledat potvrzení své hodnoty venku. A právě v tom okamžiku opouštíme své pravé já a stáváme se závislými na názoru druhých.

Když svou hodnotu hledáme mimo sebe

Začínáme se svému okolí zavděčovat, přizpůsobovat. Snažíme se o dokonalost. Neustále se zlepšujeme, vzděláváme a podáváme co nejlepší výkony v domnění, že si tím získáme pozornost a oceněni. Zapomínáme však, že tím ztrácíme vlastní sílu a dovolujeme druhým určovat naši hodnotu.

Rodiče, přátelé, partneři, kolegové – každý od nás má jiná očekávání. Požadavky na to, jací bychom měli být, nemusí být vždy jednotné. A jen zřídka jsou v souladu s naší podstatou. Proto se cítíme rozpolcení, pod tlakem a zažíváme vnitřní konflikt.

Naše myšlení i chování je podvědomě ovládané strachem ze selhání, odmítnutí a opuštění. I proto se často dostáváme do rozhodovací paralýzy. Mám si vybrat sebe, nebo druhé? Na základě chybějící sebehodnoty pak obvykle automaticky volíme druhou možnost. 

Ale – opravdu má okolí nad námi takovou moc?

Ano, v dětství ji mělo. Jako malé děti jsme byli závislí na dospělých a nemohli jsme se jejich vlivu bránit, nebo jen omezeně. Pokud ale ve stejném vzorci zůstáváme i v dospělosti, znamená to, že jsme nikdy emocionálně nedospěli. Stavíme se do role dítěte a odevzdáváme druhým svou moc. Necháme se ovládat strachem, popíráme své skutečné touhy a jednáme tak, abychom vyhověli svému okolí. Výsledkem je frustrace, hněv, vnitřní nespokojenost a úzkost.

Abychom se vyhnuli nepříjemným pocitům a bolesti, začínáme hrát hry a vytváříme iluzorní dojem, že máme svůj život pod kontrolou. Někdo se stane šéfem firmy, aby zakryl svou nejistotu. Jiní se obklopí luxusem a nejnovějšími trendy, aby přestali cítit vnitřní prázdnotu a získali obdiv. A někdo ovládá druhé, aby sám nebyl ovládaný.

Cena za to je však obrovská. Neustálý strach, že někdo odhalí pravdu. Vyčerpání z hraní rolí. A pocit, že i přes všechny úspěchy nejsme dost. Že pořád něco chybí. A tak stále dokola přemýšlíme, jak z tohoto začarovaného kruhu vystoupit. Jak tedy přestat hrát a začít žít autenticky?

Cesta zpět k sobě

Prvním krokem je si svou slabost, nejistotu a chybějící sebehodnotu uvědomit a přiznat. Právě v okamžiku, kdy k sobě začneme být upřímní, se můžeme svého zranění dotknout, začít ho opečovávat a postupně uzdravovat.

Tento proces nemusí být příjemný, ale je vždy léčivý. Jakmile se člověk rozhodne být sám sebou, vnitřní boj utichá a mysl se zklidňuje. Přestává se poměřovat s druhými a hledat potvrzení své hodnoty venku. Uvědomí si, že jeho hodnota nezávisí na úspěchu, penězích, vzhledu ani uznání. To je cesta k vnitřní svobodě.

Jak zjistit, kdo jsem?

Abychom mohli poznat, kým skutečně jsme, je potřeba vědomě prozkoumat původ našich zranění. Očistit se od nánosů starých přesvědčení a omezujících vzorců, které jsme buď převzali z rodiny, nebo jsme si je sami vytvořili.

Jak? Například skrze terapii, práci s tělem, nebo hluboké rozhovory s blízkými. Nápomocné může být i psaní deníku, zapisování svých zkušeností, pocitů a myšlenek či práce s vnitřním dialogem. Každý si může zvolit cestu, která s ním nejvíc rezonuje.

Skvělým nástrojem jsou i Životní mapy. Pomáhají nahlédnout tam, kde vznikla jádrová přesvědčení a rozhodnutí, která dnes řídí náš život. Díky tomu můžeme nefunkční vzorce postupně rozkrýt, zpracovat a změnit. Spolu s tím se zásadně mění řetězení naší osudovosti.

Přestáváme se točit ve starých situacích, myšlenkách a vztazích. Místo do masek a her začínáme svou energii směřovat do rozvoje a péče o svůj vnitřní svět. Když si dovolíme uvěřit, že si zasloužíme to nejlepší, náš život se začne proměňovat. A co víc - právě díky nalezené sebehodnotě a vnitřní stabilitě se otevíráme skutečné spolupráci a hlubším vztahům, založeným na autenticitě a otevřené komunikaci.

Závěr

Být sám sebou je výzva, ale zároveň největší osvobození. Jakmile převezmeme moc a odpovědnost za svůj život, zmizí neustálé napětí a začneme skutečně žít. Každý, kdo hledá, dostane odpověď – někdy prostřednictvím lidí, jindy přes nečekané příležitosti. První krok je ale vždy na nás.

Jste připraveni ho udělat? Pokud ano, jsem tu pro vás.

A pokud ještě váháte, zda je cesta k uzdravení to, po čem toužíte, dopřejte si chvíli ticha a položte si do nitra tyto otázky:

• Co mi brání být sám/sama sebou?
• Jaké strachy nebo obavy mi brání žít naplno?
• Kde hledám potvrzení své hodnoty?
• Jak se cítím, když se podřizuji očekáváním druhých?
• Jaký by byl můj první krok k životu podle sebe?
• Jaké rozhodnutí bych přestal/a odkládat, kdybych věděl/a, že si zasloužím to nejlepší?

Upřímné odpovědi vám mohou ukázat směr a pomoci získat zpět moc nad vlastním životem. 

Hodně štěstí na vaší cestě!