Protože se právě nacházíme v období dušiček, vzpomínám na Životní mapy dětí i dospělých, kteří v dětství přišli o blízkého člověka. A každého z nich tato smrt nějakým způsobem zasáhla.

Jmenuji se Ludmila Bártíková a jsem terapeutka Životních map. Mým posláním je pomáhat uzdravovat vztahy, komunikaci a rodinné fungování. Pracuji s dětmi od 3 let, dospělými i celými rodinami, a to v Českých Budějovicích.

Když bylo Aleně 20, pronajala si s přítelem byt. Byli spolu dva roky a alespoň ušetřili za kolej. Často jí říkával: "Až dostudujeme, tak si tě vezmu. A koupíme si dům a pořídíme si rodinu. Bude nám spolu hezky," A tak snila o společném životě a myšlenka na společnou budoucnost ji těšila.

Alenka svého dědu zbožňovala. Od rodičů moc pozornosti nedostávala, ale s dědou to bylo jiné. Vodil jí do školky i ze školky a cestou si vždycky povídali. Když pak měla v 1. třídě besídku, pamatoval si každé slovíčko, které na představení řekla. A tak se na něho upnula, protože jí jako jediný dával pozornost, kterou potřebovala - naslouchal jí.

Aktuální dění s sebou přináší nejistotu a strach z budoucnosti. Nejeden dospělý tápe a propadá bezmoci i černým myšlenkám.

„Mami, prosím, neodcházej," žadonila holčička jménem Andulka a spínala k mámě své droboučké ručičky. Z očí jí proudem tekly slzy. Poklekla na kolínka a plakala a plakala, dívajíc se svýma velkýma očima na odcházející mámu. „Ale já musím jít do práce, miláčku. Jinak bych o ni přišla, Musím chodit do práce, abychom se měli dobře, víš," odvětila máma...

Stála na břehu řeky a hleděla na pohybující se hladinu. Voda pomaličku plynula a s při-cházejícím podzimem s sebou unášela i spadané lístky stromů. A v rytmu drobných vlnek a plujícího listí volně plynuly i její myšlenky. Každou z nich doprovázel pocit. Pocit lítosti, sebelítosti a beznaděje, že si špatnými rozhodnutími pokazila celý život.

ONA byla pohledná, chytrá, ale myslela si pravý opak. Neměla o sobě vysoké mínění a obecně si příliš nedůvěřovala. A měla silnou tendenci pečovat o druhé.

"Co potřebuješ, holčičko moje," zeptala jsem se. "Proč sedíš v koutě se slzami v očích? Pojď ke mně blíž a řekni mi, co tě trápí. No tak, nedívej se na mě tak nedůvěřivě. Vždyť já jsem tu pro tebe. A slibuji, že udělám všechno, co ti na očích uvidím..."

Byla jednou jedna Duše. A ta zapomněla, kým je a jaké je její poslání. Žila podle představ druhých. Ztratila se na cestě. Vesmír k ní vysílal znamení, aby to konečně pochopila. Ona jich ale nedbala.